The Czech Language
Main page > Fiction, poems and other genres > Czech literature > Karel Havlíček Borovský > Tyrolské elegie

Tyrolské elegie

Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak;
jak pak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat,
bych s tebou jen chvilinku moh'
diškurirovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku!
to znáš podle křiku;
neutíkej, nejsem "treu und bieder,"
jsem zde jen ve cviku.

II.

Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty Vídeňské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půlnoci,
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrýtro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
"Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá
jsou-li prý zdráv? a tuhle to psaní
po nás posílá."
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
"Odpusť slavná císařská komise,
že jsem v košili."
Ale Džog, můj černý buldog,
ten je grobián,
na "habeas corpus" tuze zvyklý -
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf, haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník;
dobře, že jsem měl ten moudrý nápad,
jíž ani nekvik.

III.

Občan zvyklý na pořádek -
bylo to v prosinci -
především jsem si obul punčochy
v slavně asistenci.
Pak jsem teprv četl psaní -
však to tuhle mám;
rozumíš-li ouřední němčině,
přečti si je sám!
Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prý potřebuju
změnu povětří;
že je v Čechách tuze dusno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví.
Že on tedy schválně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.
A žandarmům že nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.

IV.

Což je dělat? že pak musím
hloupý zvyk ten mít,
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!
Dedera mne také nutil,
abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se zbudí,
třeba s námi jet.
Pravil mm, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mne ochraňovat.
Že mám též, pokud jsem v Čechách,
inkognito jet,
sic nám dají dotíraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mí dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Tak mne vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík' vestu, kabát pak i kožich,
dříve však kalhoty.
Koně a žandarmi stáli
dávno před domem:
"Milí braši, maličké strpení,
hned již pojedem!"

Ó, měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříž.
Také´s mnohého loučení
tajným svědkem byl,
ty znáš líp než každý novelista
hořkosť těchto chvil.
Matka, žena, sestra, dcerka,
malá Zdenčinka
stály okolo mne v tichém pláči -
hořká chvilinka.
Já jsem sice starý kozák,
v půtkách tužený,
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknul jsem si poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla,
neb ti všichni blíže dveří
posud stáli stráž
aby měla tato smutná scéna
císařskou stafáž.

VI.

Trubka břeští, kola hrčí,
jedem' k Jihlavi;
vzadu, abychom nic neztratili,
klušou žandarmi.
Ten Borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hledí:
"Jsi to můj hošku?
Pode mnou jest tvá kolébka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let . . .
Ale, chlapče! jaké to obludy
vidím s tebou jet?"

VII.

Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli,
a za Lincem myšlénky na Kufštein
z hlavy mí nevyšly.
Teprva, když jsme nechali
Kufštein v pravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.
Hloupá jízda, milý brachu,
když se neví, kam:
veselé troubení postilionů
jest jen bídný klam.
Všude kolomaz a všude
přepřahovali:
kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali! -
Telegraf je přece jenom
hezký vynález,
ten před námi všude, než jsme přišli
ohlášení nes,
by nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve než tam dojedeme,
kamna rozehřáti.
Nesmím ale zapomenout
Budějovice,
tam Dedera koupil mělnického
čtyři lahvice.
Či-li se v něm vlastenecké
hnuly myšlénky?
či-li doufal, že to pro mne bude
Léthe na Čechy?
Mělnické jsem dávno dopil,
piju vlašské zas;
ale zdá se, že je v obou stejný,
nepokojný kvas.

VIII.

Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón,
neboť, co ti chci teď vypravovat,
to byl čertův shon.
Cesta z Reichenhallu do Weidringu
ty ji musíš také dobře znát -
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.
Hory, skály ohromnější ještě
než jest hlouposť mezi národy,
vedle cesty propasť bezedná jak
držka armády.
Temná noc, jak naše svatá církev,
a my jedem' s kopce jako mžik;
darmo křičí Dedera: "Drž koně!"
prázdný je kozlík.
Kočár praští, a koně ve větru,
již je ďábel horem pádem nese,
a postilion někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.
Dolů jako s věže cesta plytká,
vůz jak šipka klouže hý a hat,
snad nás hodlá někde do propasti
internírovat.
Ach, to byla pro mne chutná chvilka!
neboť neznám žádnou větší slasť,
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást.
Napadnul mi -- jsemť já čtenář bible -
o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej z loďky k utišení moře
vyhodili ven.
"Metejme los", pravím, "mezi nám
musí někdo velký hříšník být,
a ten k usmíření nebe musí
z vozu vyskočit".
Jen to vyřknu, ejhle! policajti
ani svědomí nezpytovali .
a kajícně vyrazivše dvířka.
z vozu vyskákali.
Ach, ty světe, obrácený světe!
vzhůru nohama ve škarpě leží stráž,
ale s panem delinkventem samým
kluše ekvipáž.
Ach, ty vládo, převrácená vládo!
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi bez opratí
vládnout nemůžeš!
Bez kočího, bez opratí, po tmě,
u silnice propasť místo škarpy:
tak jsem cválal sám a sám v kočáře
jako vítr s Alpy.
Svěřiti svůj osud také jednou
koňům splašeným se já mám bát?
občan rakouský? což se mi může .
horšího již stát?
Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvej' než car ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.
Tam jsem zatím -- mustr delinkventů -
bez ochrany povečeřel hezky,
než za mnou stráž s odřenými nosy
přikulhala pěšky.
Já spal dobře, ale policajti
měli noc ve Weidringu zlou:
mazali si špiritusem záda
nosy arnikou.
Tu je konec této epopeje,
k níž jsem nepřibásnil ani chlup
podnes ti to poví ve Weidringu
poštmistr Dahlrupp.

IX.

Přijeli jsme do Brixenu
bez vší turbací;
krajská vláda dala Dederovi
na mne kvitancí.
Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech;
mne zde černý dvouhlavatý orel
drží v klepetech.
Krajskou vládu, podkrajského,
žandarmerii,
ty mi dali za anděly strážce
v tě Siberii.

top of the page