|
The Czech Language Main page > Fiction, poems and other genres > Czech literature > Božena Němcová > Babička | 
|
|
The Czech Language Main page > Fiction, poems and other genres > Czech literature > Božena Němcová > Babička |
|
Druhý den předpolednem vyhrnula se babička s dětmi ze dveří.
"Ať se mi slušně chováte," přikazovala matka, přes práh je vyprovázejíc; "ať mi v zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně ruku políbíte."
"Vždyť my to nějak spravíme," ujišťovala babička.
Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; mezulánku hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paždí nesla si plachetku s sebou.
"Nač máte plachetku s sebou, pršet nebude, je vybráno," mínila paní Prošková.
"Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla," řekla babička.
Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku.
"Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adelku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu," rozkazovala babička, berouc Adelku za ruku, která s velikým zalíbením po sobě se dívala. V sadě skákala Černá, Adelčina to slepice, jedna z těch čtyr, co babička dětem z pohorské vesničky přivezla. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adelce pro kousek žemle, který jí děvče od své snídaně nechávalo.
"Jdi si k mamince, Černá, já jsem ti tam nechala žemli, já jdu k paní kněžně," volala Adelka na slípku; ta ale jako by nerozuměla, hnala se úprkem k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty.
"Copak nevidíš, hloupá, že mám bílé šaty? Vššša!" odhánělo ji děvčátko, ale slípka nechtěla odejít, až ji pak babička plácla přes křídla plachetkou.
Šli zase kousek dále. Tu, nastojte, nová nehoda hrozila bílým šatům. Ze stráně ženou se oba psi, přebrodí struhu, na břehu se trochu otřepou a jedním skokem jsou u babičky.
"I vy zatrolenci, kdo pro vás poslal! Hned se mi kliďte!" hněvala se babička, hrozíc jim. Psi slyšíce hněvivý hlas babiččin a vidouce napřaženou ruku s plachetkou, zarazili se, myslíce: copak to má být? Děti také na ně lály a Jan zdvihl kamének, chtě jej po nich hodit, ale kamének zalítl do struhy. Psi, uvyklí přinášet hozené jim věci i z vody, domnívali se, že chtějí děti s nimi jen tak zahrávat, hnali se radostně do vody, v okamžení ale byli zase venku a vesele začali okolo dětí rejdit. Děti křičely, schovávaly se za babičku a babička nevěděla si rady. "Já půjdu domů a křiknu na Bětku," mínila Barunka. "Nevracej se, nepřináší prý to štěstí na cestu," pravila babička. Tu naštěstí přicházel pan otec a ten psy odehnal.
- "Kampak se ženete, na svatbu či na hody?" ptal se pan otec, otáčeje pikslu v prstech.
- "Není komu, pane otče, zatím jen do zámku," odpověděla babička. "Do zámku, totě něco. Co tam?" divil se pan otec. "Paní kněžna nás pozvala," vyjely děti a babička vypravovala hned, jak se s paní kněžnou sešla v altánku. "Tudy na to," řekl pan otec, šňupna si; "no, tedy jděte, a pak mi Adelka poví, co tam viděla. A co ty, Jeníku, bude-li se tě paní kněžna ptát, kam pěnkava nosem sedá, ty to nevíš, viď?"
- "Však ona se nebude ptát," mínil Jan a utíkal napřed, aby ho pan otec už nezlobil. Pan otec se ušklíbl, pozdravil babičku a šel k splavu.
U hospody hrály si Kudrnovic děti, dělaly mlýnky a Cilka chovala. "Co tu děláte?" ptala se jich Barunka. "Nic," odpověděly, prohlížejíce vystrojené děti. "Hečte, my jdeme do zámku," začal Jan.
- "Hm, to je toho," hodil hubou Vavřínek.
- "A budeme tam vidět papouška!" řekl zase Vilím.
- "Až jen budu veliký, budu ho také vidět; tatík mi povídal, že půjdu do světa," zase na to odpověděl rozpustilý Vavřínek; ale druhý hoch Václav a Cilka řekli: "Kýž bychom mohli se tam také podívat."
- "No mlčte, já vám něco přinesu," řekl jim Jan, "a povíme vám, jak to tam bylo."
Konečně se přece dostala babička s dětmi k parku, kde na ně pan Prošek už čekal.
Knížecí park byl každému přístupen, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídkakdy tam vešla, zvláště když tam vrchnost byla. Obdivovala se sice vkusnému spořádání všeho, překrásným květinám, vzácnému stromoví, vodotryskům i zlatým rybičkám v rybníku, přece ale šla raději s dětmi na louku neb do lesa. Tam se mohly směle provalovat po měkkém zeleném koberci, tam mohly si přivonět ke každému kvítku, třebas i natrhat si jich na kytice a věnce. V poli nerostly sice pomeranče ani citróny, ale sem tam stála košatá třešně ptáčnice aneb planá hruška, ovoce bylo na nich obsypáno a mohl si každý načesat do vůle. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků dost a dost. Vodotrysků žádných nebylo, ale ráda zastavila se babička s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spojené v proudu jednom tiše dále plynou. Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby, naučené na žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adelce do zástěrky chlebové drobečky, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech, mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmykla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlavé mníky vidět bylo.
Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali"Pochválen buď Ježíš Kristus" aneb"Dej Pánbůh dobrý den". Kteří se zastavili, zeptali se: "Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?" a hned od nich se něčeho dověděla.
Ale v zámku? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný
sloužící, tu komorná v hedbáví, tu pán a zase pán, a každý nesl hlavu výše,
než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jedině právo měli na
trávníku se procházet. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen
tak zběžně
Před zámkem seděli
dva premovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl složené
ruce na klíně a chytal lelky; ten vpravo měl složené ruce přes prsa a zevloval
Pánubohu do oken. Když pan Prošek k nim došel, pozdravili ho po německu,
každý jiným přízvukem. Předsíň byla vyložena bílými mramorovými dlažicemi,
uprostřed stál vkusně pracovaný kulečník. Okolo zdí stály na zelenomramorových
podstavcích bílé sochy sádrové, představující mytologické osoby. Čtvero
dveří vedlo do panských pokojů. U jedněch seděl v lenošce komorník v černém
fraku; spal. - Do té síně vedl pan Prošek babičku s dětmi. Komorník slyše
šust, trhl sebou; vida ale pana Proška, pozdravil a ptal se, jaká záležitost
pána do zámku přivádí. "Paní kněžna přála si, aby ji tchyně moje s dětmi
dnes navštívila. Prosím, pane Leopolde, ohlaste je," pravil pan Prošek.
Pan Leopold vyhrnul obočí, pokrčil ramenoma řka: "Nevím, bude-li je chtít
přijmout, je ve svém kabinetu, pracuje. Mohu je ale ohlásit." Vstal a volným
krokem vešel do dveří, u nichž byl seděl. Za chvílku vrátil se, a nechav
dvéře otevřené, pokynul s milostivou tváří, aby vešli. Pan Prošek šel zpět
a babička s dětmi vstoupila do skvostného salónu. V dětech se tajil dech,
nožky se jim sklouzaly na podlaze hladké co led. Babička byla jako u vidění,
rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty protkávané koberce. "Je toho věčná
škoda," povídala si. Než co dělat, ležely všude a pan komorník také po nich
chodil. Vedl je skrze koncertní salón a knihovnu až ke kněžninu kabinetu,
pak se vrátil do své lenošky, bruče si pod nos: "Ty vrchnosti mají divných
libůstek; aby člověk byl k službě sprosté babě a dětem."
V kněžnině kabinetu
byly čalouny světlozelené, zlatem protkané, též takové byly záclony u dveří
a u jediného okna, jež skoro tak velké bylo jako dvéře. Po zdech viselo
mnoho větších i menších obrazů, představujíce naskrze jen podobizny. Proti
oknu byl krb z šedého, černě a bíle žehaného mramoru, na něm pak stály dvě
vázy z japanského porcelánu a v nich byly překrásné květiny, jichž vůní
kabinet nadchnut byl. Po obou stranách byly přihrádky z drahého dřeva, vkusně
pracované, a na nich vyloženy byly rozmanité věci, vzácné dílem umělou prací,
dílem drahocenností, i přírodniny, jako krásné lastury, korále, kameny
ap. Byly to samé památky z cest a dárky drahých osob. V jednom rohu u okna
stála socha Apollova z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale
velmi vkusně pracovaný psací stůl. U stolu v lenošce tmavozeleným aksamitem
potažené seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky,
když babička s vnoučaty do dveří vstoupila. "Pochválen buď Ježíš Kristus!"
pozdravila uctivě se pokloníc. - "Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!"
odpověděla kněžna. - Děti byly všecky omámeny, ale babička na ně mrkla a
hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo, a pokynuvši
na krásné sedátko, aksamitem potažené, zlatými třísněmi zdobené, zvala babičku,
aby se posadila. "Děkuju, milostivá paní, nejsem ustálá," upejpala se babička,
a to jen proto, že se bála na sesličku se posadit, aby s ní neujela anebo
se neprobořila. Paní kněžna ale určitě pobídla: "Sedni jen, stařenko!",
a babička prostřevši bílou plachetku přes sesli, opatrně sedla řkouc: "Abychom
neodnesly milostivé paní spánek."
Děti stály jako pěny, oči jejich ale
skákaly z jedné věci na druhou; kněžna se na ně podívala a s úsměchem ptala
se jich: "Líbí se vám zde?" - "Ano," pokynuly všecky najednou. - "Což je
o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby zde ostaly,"
pravila babička. "A tobě by se tu nechtělo líbit?" ptala se kněžna babičky.
- "Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla," zakroutila hlavou
babička. - "A proč ne?" tázala se kněžna s podivením. - "A co bych tu dělala?
Hospodářství nemáte, s peřím ani s kolovratem bych se tu rozložit nemohla,
co bych si tu počala?" - "A nechtěla bys bezstarostně živa být a na stará
léta si pohovět?" - "Však to bude dříve než déle, že bude slunce nad mojí
hlavou vycházet a zacházet a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a
Pánbůh mi zdraví popřává, náleží, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý.
A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý
nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá," pravila babička. Vtom
rozhrnula bílá ručka těžkou záclonu u dveří a mezi ní objevila se rozkošná
tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými pletenci. "Smím?" ptala
se lahodným hlasem. - "Jen dále, Hortensie, najdeš milou společnost," odpověděla
kněžna.
Do kabinetu vstoupila komtesa Hortensie, schovanka to kněžnina,
jak se povídalo; postava její byla štíhlá, nevyvinuta ještě. Oděna byla
v jednoduchý bílý šat, slaměný klobouk kulatý nesla si na ruce, kytici růží
držela v hrsti. "Ach, jaké to roztomilé dětičky!" zvolala; "zajisté to jsou
Proškovic, od nichž jsi mi přinesla ty dobré jahody?" Kněžna přisvědčila.
Komtesa shýbla se, podala každému dítěti po růži, jednu podala babičce,
jednu kněžně, poslední zastrčila sobě za pas. "To je takové čerstvé poupátko
jako vy, milostslečno," řekla babička, povoněvši si k růžince. "Pánbůh vám
ji, milostivá paní, zachovej," dodala, obrátíc se ku kněžně. - "To je také
moje nejvroucnější přání," řekla kněžna a políbila jasné čelo milené schovanky.
- "Smím ty dětičky trochu odvést?" zeptala se komtesa kněžny i babičky;
kněžna přisvědčila, babička ale mínila, že budou milostslečně za obtíž,
ti chlapci že jsou jako ohaři a Jan, to že je ten pravý. Ale Hortensie usmávši
se podala obě ruce dětem, ptajíc se jich: "Chcete se mnou?" - "Chceme, chceme," zaradovaly se děti a hned se chopily jejích rukou. Poklonivši se kněžně
a babičce, zmizela s nimi ve dveřích. Kněžna pak vzala stříbrný zvonek se
stolu a zazvonila; v okamžení ukázal se ve dveřích komorník Leopold. Kněžna
mu poroučela, aby kázal přichystat v salónu snídaní, a odevzdala mu balík
listů k obstarání dalšímu. Leopold se uklonil a odešel.
Tu chvíli, co
mluvila kněžna s komorníkem, ohlížela se babička po podobiznách v čele kabinetu
visících. "Ty můj panebože!" povídala, když komorník odešel, "jakých tu
přepodivných krojů a tváří. Tuhleta paní je zrovna tak ustrojena jako nebožka
Halašková, dej jí Pánbůh nebe. Ta se také nosila na vysokých špalíčkách,
sukně vyduté, v půli jak by ji bičem přeťal a na hlavě kokrhel. Její pán
byl v Dobrušce radním pánem, a když jsme tam přicházívali někdy na pouť,
vidívali jsme ji v kostele. Chlapci naši říkali jí ,maková panenka', protože
tak vypadala v těch sukních a v napudrované hlavě, jako když makovičce přehrne
sukýnky. Povídali, že je to francouzský kroj." - "Ta paní je moje babička," řekla kněžna. - "Nu pročpak ne; to je pěkná paní," odpověděla babička.
- "Vpravo, to je děd, vlevo otec," dále ukazovala kněžna. - "Čistí lidé;
milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma?" - "Tamto moje matka i
sestra," řekla kněžna, ukazujíc na dvě podobizny nad psacím stolem. - "Pěkné
to paní, radost se na ně dívat," mínila babička; "ale sestřička není podobna
ani otci, ani matce; to už někdy bývá, že se děti zvrhnou po někom z kolikátého
kolena. Ale ten mladý pán tuhle je mi povědom, nemohu se ale zpamatovat
odkud." - "To je ruský císař Alexandr," rychle odpověděla kněžna, "toho
tys neznala." - "Ano, jakpak bych neznala, stála jsem od něho asi dvacet
kroků. To byl krásný člověk, jenomže tuto je mladší, ale přece jsem ho poznala.
Ten a Josef císař, to bylo pár čistých lidí." - Kněžna ukázala na protější
zeď, kde visel obraz, poprsí to životní velikosti. "Josef císař!" spráskla
ruce babička, "jako by mu z oka vypadl. Vidíme, jak je tu máte hezky pohromadě.
To jsem si nemyslila, že uvidím dnes Josefa císaře. Pánbůh mu dej věčnou
slávu, byl to hodný pán, zvláště na chudý lid. Tuten tolar dal mi svou vlastní
rukou," řekla babička, povytáhnouc ze záňadří tolar. Paní kněžně zalíbila
se babiččina prostosrdečnost a trefné nápady, i požádala ji, aby vypravovala,
kterak a kde ji císař tím penízem obdaroval. Babička se nedala prosit a
vypravovala paní kněžně, což jsme již ve mlýně slyšeli. Paní kněžna zasmála
se tomu srdečně. - Když se tak babička po pokoji rozhlížela, vidí podobiznu
krále Bedřicha. "I totě pruský král!" zvolala, "toho potentáta jsem já dobře
znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já strávila v Slezsku
patnácte let. Dal si Jiříka nejednou z řady vyvolat a obdaroval ho. Měl
rád velké muže, a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak
panna. Nenadála jsem se, že se jemu do hrobu dívat budu; takový člověk jako
skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tu," vzdychla stařenka
a slza splynula po vráskovité tváři. - "Padl tvůj muž v boji?" ptala se
kněžna. - "Ne právě, ale od střelné rány umřel. Když vypukla ta rebelie
v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla
s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. Je to
Johanka, co je nyní ve Vídni, a snad proto je tak kurážná, že od narození
všemu přivykat musela jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky
přinesli mi Jiříka do táboru na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu.
Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. - Když se z toho trochu
vykřísal, poslali ho zpátky do Nisy. - Já měla radost, doufala jsem, že
se uzdraví, že ho co mrzáka nebudou chtít a že budem moci vrátit se do Čech.
Ale naděje mne zklamala. Začal najednou chřadnout a nebylo rady ani pomoci,
musel umřít. Kde jaký groš byl, dala jsem za léky, a přece to nic nepomohlo.
Myslila jsem tenkráte, že o rozum přijdu, že mi srdce žalostí se rozpukne.
Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní! - Zůstali mi tři sirotci, na penězích
ani haléře, jen trochu těch kloců. V tom samém pluku, co Jiří sloužil, byl
šikovatelem jistý Lehotský, a to byl Jiříkův nejmilejší přítel, ten se mne
ujal, zaopatřil mi stav, když jsem řekla, že bych dělala húně, a vše ostatní,
čeho jsem potřebovala k tomu. Pánbůh mu to zaplať! Hodilo se mi dobře,
čemu jsem se z mládí od nebožky tchyně naučila. Dílo mi šlo dobře na odbyt
a brzy zaplatila jsem Lehotskému dluh a ještě s dětmi pořádně se živila.
Musím říci, že tam byli hodní lidé v tom městě, ale mně se přece přenáramně
stýskalo; od té doby, co Jiřího nebylo, cítila jsem se tak opuštěná a osamělá
jako hruška v poli. Pozdávalo se mi, že by přece lépe mi bylo doma než v
cizině, a posteskla jsem si Lehotskému. On mne ale zrážel z toho a ujišťoval,
že dostanu zajisté nějakou penzi a že král se bude o moje děti starat.
Já byla tomu povděčna, ale umínila si, že se pak přece jen vrátím domů.
- Také mi vadila německá řeč. Dokud jsme byli v Kladsku, bylo mi líp, to
jsem byla jako doma, tam se mluvilo více česky než německy, ale v Nise už
převládala němčina a já se nikterak německému jazyku naučit nemohla. - Sotva
jsem si trochu pomohla, přišla na nás povodeň. Je to zlý živel ta voda,
když se rozbouří, a člověk mu ani na koni neuteče. Byl to takový kvap, že
lidé sotva živobytím ušli. Já sebrala narychlo, co nejlepšího bylo, vzala
uzlík na záda, nejmladší dítě do náručí, starší dvě za ruce a tak jsem s
nimi utíkala brodíc se po kůtka vodou. Lehotský nám přišel k pomoci a vyvedl
nás do hořeního města, kde nás dobří lidé přijali pod střechu.
Rozneslo
se to hned po městě, že jsem skoro o všecko přišla, a tu mi ti dobří lidé
hned přispěli k pomoci; také si mne ten pan generál dal zavolat a řekl mi,
že budu dostávat ročně několik tolarů a stálou práci z milosti královské;
chlapec že přijde do vojenského ústavu a děvčata že mohu dát do královského
ústavu pro ženské. To mne nic netěšilo, i prosila jsem, aby mi dali raději
pár zlatých peněz, chtějí-li mi nějakou milost prokázat, a že půjdu domů
do Čech. Děti ale že od sebe nedám, že si je vychovám podle své víry a ve
své řeči. To mi ale nechtěli dovolit a řekli mi, když tam nezůstanu, že
nedostanu nic. ,Když nic, tak nic, vždyť mi Pánbůh nedá hlady umřít,' myslila
jsem a poděkovala se panu králi za všecko." "Myslím ale, že by děti tvoje
dobře tam bývaly zaopatřeny?" namítala kněžna. "Dost možná, milostivá
paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam byl učil milovat svoji otčinu
a materskou svoji řeč? - Nikdo. Byly by se cizé řeči, cizím mravům naučily
a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jakpak bych se mohla z toho před
Pánembohem zodpovídat? Nene, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém
jazyku. - Žádala jsem o propuštění, sebrala těch pár kloců, co mi zůstaly,
vzala děti a rozloučila se s městem, kde jsem zakusila tolik trpkých i
šťastných dnů. Hospodyně naložily dětem plné klíny pečiva a mně daly kolik
tolarů na cestu. Pánbůh zaplať těm lidem na dětech, co mi dobrého udělali.
Lehotský, chudák, vyprovázel mne na míli cesty a Johanku mi nesl. Byl nerad,
že jsem odešla, u nás byla jeho Praha. Plakali jsme oba dva při loučení.
Dokud byl v Nise, chodíval se modlit na Jiříkův hrob otčenášek, oni se měli
rádi jako rodní bratří. Ve francouzské vojně vzal zasvé. Pánbůh mu dej lehké
odpočinutí." "A jak jsi se dostala s těmi dětmi do Čech?" tázala se kněžna
dále. "Mnoho jsem zakusila, milostivá paní, po cestě. Nebyla jsem povědoma
cest, a tudy jsme blouděním mnoho času zmařily. Nohy měly jsme plny krvavých
mozolů, děti i já, a mnohdy plakaly hladem, umdlením a bolestí, když jsme
dlouho na místo dorazit nemohly. Šťastně dostala jsem se s nimi do kladských
hor, a to jsem už byla jako doma. Já pocházím z Olešnice, ze slezských hranic,
ale milostivá paní nebude beztoho vědět, kde je Olešnice. Když jsem se
ale blížila k domovu, tu mi padl jiný kámen na srdce. Myslila jsem, zdali
ještě rodiče naživu zastihnu a jak mne asi přijmou. Dali mi s sebou hezké
vybytí, a já se vracela skoro s holýma rukama a přiváděla si tři sirotky.
Co mi asi řeknou? To mi celou cestu zaznívalo v uších. Bála jsem se také,
jestli se smutná změna nestala po ty dvě léta, co jsem o nich neslyšela." "A
což jste jim nikdy nepsali, aspoň tvůj muž, když ty ne?" divila se kněžna. "Ten
způsob mezi námi není, abychom si posílali listy. Vzpomínáme na sebe, modlíme
se jeden za druhého a při příležitosti, když se trefí známý člověk, pošleme
vzkázání, jak se komu vede. Takový lístek, člověk neví, kdo ho do rukou
dostane a kam se octne. Můj tatík psával někdy listy vojákům rodilým z naší
vsi, co leželi kdesi až daleko za hranicemi, když se chtěli rodiče dovědít,
jsou-li přece živi neb ne, anebo jim pár zlatých peněz poslali. Ale když
se pak vrátili, říkávali, že nic nedostali. A tak to je, milostivá paní,
když přijde takhle psaní od sprostého člověka, to leckdes uvázne." "To
si nemysli, stařenko," vskočila jí do řeči kněžna, "každý takový list,
buďsi od kohokoliv, musí přijít do rukou toho, na koho je nadepsán. Nikdo
jiný nesmí si jej podržet, ani jej otevřít, je na to veliký trest." "Slušná
věc to a já milostivé paní věřím, ale což je to všecko platno, když my se
přece raději svěříme dobrému člověku. Na takový kousek papíru nedá se přece
všecko důkladně napsat, člověk by se ještě rád zeptal na to a na ono, a
nemá koho; ale když přijde takhle handlovní člověk neb ti poutníčkové, ti
už povědí všecko spravedlivě od slova k slovu. Byla bych já se také o našich
více dověděla, ale že byly ty nepokoje, málo lidu přecházelo.
Svečeřívalo
se, když jsem dorazila s dětmi do vesnice; bylo to v létě, a v tu dobu věděla
jsem že jedí. Šla jsem zadem skrze sady, aby mne lidé nepotkávali. Z našeho
statku vyběhli psi a štěkali na nás. Volala jsem je, ale oni ještě více
štěkali. Polily mne slze, tak mi to bylo líto. - Já jsem, blázínek, nevzpomněla,
že je tomu patnácte let, co jsem z domova odešla, a to že nejsou ti psi,
jež jsem krmívala. - V sadě bylo mnoho mladých stromků vysázeno, plot byl
opraven, na stodole byl nový kryt, ale hrušku, pod kterou jsem s Jiřím sedávala,
zasáhl boží posel (blesk), měla sražený vršek. U vedlejší chalupy nezměnilo
se nic; tu přejmul tatík od nebožky Novotné za výminek. Novotná byla ta,
co dělala ty húně, a můj nebožtík byl její syn. U chaloupky byla maličká
zahrádka, nebožka vždy mívala záhon petrželky, cibule, nějaký kříček kadeřavého
balšámu, šalvěj a jak toho třeba byla v domácnosti, a ona byla milovnice
koření jako já. Jiří upletl jí z proutí plot okolo té zahrádky. Ještě to
byl ten samý plot, ale zahrádka byla travou zarostlá, jen trochu té cibule
tam bylo. Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. ,Chlupáčku, znáš mne?'
volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslila, že mi srdce
lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala. Děti se na mne, chuděrky,
dívaly, proč pláču, já jim totiž neřekla, že jdu k bábě jejich, myslila
jsem, jestli by se na mne přece hněvali, aby to ty děti nevěděly. Kašpar,
nejstarší, povídal:,Proč pláčeš, mámo, což nedostaneme zde nocleh? Sedni
si a odpočiň, my počkáme, a já ponesu ti uzlík. Hlad nemáme.' Johanka a
Terezka přisvědčily, že nemají hlad, a měly, neboť jsme šly kolik hodin
lesem a na žádné stavení jsme nepřišly. ,Ne, děti,' povídám,,tady v tom
stavení narodil se váš otec a tu vedle narodila se vaše matka a zde zůstává
vaše bába a děd. Pomodleme se Pánubohu, že nás šťastně až sem doprovodil,
a prosme ho, aby nám zde dopřáno bylo otcovského přijmutí.' Pomodlily jsme
se otčenášek, pak jsem šla k chalupě ke dveřím. Tatík a máma byli na výminku,
statek měl bratr; to mi bylo povědomo. Na dveřích byl ještě přilepen obrázek,
který byl Jiří mámě z Vambeřic přinesl, Panna Maria a čtrnácte pomocníků.
Jako by mi od srdce odpadlo, když jsem je viděla. ,Vy jste mne vyprovodili,
vy mne zase vítáte,' myslím si a s celou důvěrou vešla jsem do sednice.
Tatík, máma i stará Bětka seděli u stolu, jedli polívku z jedné mísy byla
to hladká ančka, {Ančka je polévka z mléka zakloktaná moukou a vejcem.}
vím to, jak by dnes to bylo. ,Pochválen buď Ježíš Kristus!' pozdravím. -,Až na věky,' odpověděli. -,Prosila bych vás, hospodáři, o nocleh s těmi
dětmi. Jdeme z daleka, jsme lačni a ušlí,' povídám, ale hlas se mi třásl.
Nepoznali mne. Bylo v sednici šero. ,Odložte si břemeno a posaďte se za
stůl,' řekl otec a odložil lžíci. ,Bětko,' kázala máma, ,jdi uvařit ještě
trochu polívky. Zatím si sedněte, matko, a ukrojte si chleba a dejte dětem.
Pak vás uložíme na hůru. Odkudpak jdete?' -,Až ze Slezska, z Nisy,' povídám.
-,Tam je naše Madlena,' zvolal tatík. - ,Prosím vás, osobo, neslyšela jste
o ní?' ptala se máma a přistoupla blíž ke mně. ,Madlena Novotná, její muž
je voják. Je to naše holka, a už jsme dvě léta neslyšeli, jak se s ní děje.
Mám pořád ošklivé sny; onehdy se mi zdálo, že mi vypadl zub, a bolelo mne
to, tak mám jen vždy tu holku a ty děti na mysli, a jestli se Jiříkovi něco
nestalo, když jsou pořád ty patálie; to pánbůhví, že si ti lidé nedají pokoje.'
- Já plakala, ale děti, když slyšely bábu tak hovořit, potáhly mne za sukni
a ptaly se:,Mamičko, je to naše babička a dědeček?' Jak to řekly, tu mne
hned máma poznala, vzala okolo krku, a tatík vzal děti do náručí, a tu jsme
si teprv pověděli jak a co. Bětka běžela hned pro bratra a pro sestru, švagrovou
a švagra, a netrvalo to dlouho, byla celá ves pohromadě, a nejen moji příbuzní
a vrstevníci, ale každý mne vítal, jako bych mu rodná sestra byla. ,Dobřes
udělala, žes přišla domů s těmi dětmi,' řekl tatík;,je pravda, všude je
zem Páně, ale svá vlast je každému nejmilejší a nám naše, a tak to má být.
Dokud nám Pánbůh chleba dává, nebudeš ani ty, ani tvoje děti nouzi mít,
i kdybys pracovat nemohla. To ostatní, co tě potrefilo, je těžká rána, ale
i to odlož na vrchní poličku. Mysli si: koho Pánbůh miluje, křížkem ho navštěvuje.'
- Tak jsem byla zase mezi ně přijata a jako jejich. Bratr chtěl mi postoupit
sedničku, ale raději zůstala jsem s rodiči v chaloupce, kde někdy Jiří přebýval.
Děti byly záhy jako doma a rodiče měli s nimi radosti dost. Posílala jsem
je do školy pilně. Za mého mládí se děvčata v písmě neznala, dost na tom,
uměla-li trochu číst, a to jen městské holky. A je to přece jen škoda a
hřích, když má člověk dar ducha svatého a nechává ho bez úroku. Ale když
není k tomu příležitosti, co si může člověk pomoci. Můj nebožtík, to byl
člověk světa zkušený, znal se i v písmě, zkrátka ten se hodil do vozu i
do kočáru. A to je dobře; mohl by tak každý být! -
Já dělala húně jako
dříve a hezký groš jsem vydělala. Byly tenkráte zlé časy, vojny a nemoce
i hladu dost. Korec žita stál sto zlatých na bankocetlích. To je něco říci!
- Ale Pánbůh nás miloval, že jsme vše jakžtakž přestáli. Tak bylo zle,
že chodili lidé s penězi v hrsti nemohouce koupit. Náš tatík, to byl člověk,
aby ho pohledal, ten pomohl jaktěživ každému, kde a jak jen mohl; k němu
také každý přišel, když nevěděl kudy kam. Když přicházeli chudší sousedé
prosíce:,Přenechte nám korec žita, nemáme na chléb ani zrna,' říkal:,Dokud
mám, rád dám; až nebudu já mít, dá jiný,' a hned musela máma naměřit do
pytle obilí. Peníze ale nevzal, toto. -,Vždyť jsme sousedé,' říkal,,jestli
my si nevypomůžem, kdopak by nám měl vypomoci. Až vám Pánbůh obrodí, splaťte
mi zrnem, a budeme spraveni.' A tak to bylo. - Za to měl tatík tisíceré
zaplaťpánbůh; matka, jestli nepřišel jeden den žebráček, byla by ho šla
hledat na rozcestí, to byla její radost. Proč by také nebyli pomáhali lidem;
najedli jsme se dosyta, v čem chodit bylo, proč by z toho přebytku se nebylo
udílelo? To ještě není tak velká zásluha, jen povinnost křesťanská, ale
když si od úst utrhne a dá, to je pěkná ctnost. Však to přišlo i s námi
tak daleko, že jsme jídali jednou za den, aby měli jiní lidé také co jíst.
No, i to jsme přestáli a zase slunce zasvitlo. V zemi byl pokoj a bylo vždy
líp a líp.
Když Kašpar školu odbyl, chtěl se učit tkalcovství, a já mu
nebránila. Řemeslo je pán. Vyučiv se musel do světa. Jiří vždy říkal, že
řemeslník za pecí válený ani za babku nestojí. Za několik let se vrátil,
usadil se v Dobrušce a dobře se mu vede. Děvčata přidržovala jsem ke vší
práci domácí, aby se mohly dát do pořádné služby; tu ale přijela sestřenice
moje z Vídně do vsi, Terezka se jí zalíbila, a hned, že si ji vezme a o
ni starat se bude. Bylo mi dost těžko, ale myslila jsem, že bych nedobře
udělala, bránit jí v štěstí, když má chuť do světa jít. A Dorotka je hodná
žena, mají pořádnou živnost ve Vídni a žádných dětí! Starala se o Terezku
jako matka a pěknou věc jí dala, když se vdávala. To mne trochu mrzelo,
že si ta holka vyvolila Němce, ale teď si z toho nic nedělám, Jan je člověk
namístě dobrý a rozšafný, nyní již dobře si rozumíme. Nu, a vnoučata, ty
jsou moje. - Namístě Terezky šla do Vídně Johanka. Líbí se jí tam a má se
prý dobře. - Ten mladý svět má již jiný rozum; mně se jaktěživo z domu nechtělo,
dokonce mezi cizí lid.
Po kolika letech zemřeli mi rodiče, v šesti nedělích
po sobě. Tiše šli ze světa, jako by svíčku zhasil. Pánbůh je trápit nenechal
a nemuseli si po sobě zastesknout; byli spolu šedesáte let. Měkce si ustlali,
měkce budou spát. Pánbůh dej jim věčnou slávu!" "A nestýskalo se ti
po dětech, když ti všecky tři odešly?" ptala se kněžna. "Inu, milostivá
paní, krev není voda. Dost jsem mnohdy plakávala, ale nezmínila jsem se
dětem, abych jim štěstí nekalila. A sama jsem nikdy nebyla, děti se rodit
nepřestávají, a tak má člověk vždy čím se obírat. Když jsem to viděla u
sousedů vyrůstat od kolébky a kaše, zdálo se mi, že jsou to moje vlastní.
Musí mít člověk k lidem srdce, tak ho mají také rádi. - Naprosili se mne
dost, abych přijela do té Vídně; inu, já vím, že bych tam byla našla hodných
lidí jako jinde a že bych tam byla dobře schována, ale je to kus země, a
se starým člověkem není na cesty nic, ten je jak pára nad hrncem. Mohl by
Pánbůh na mne vzpomenout, a já bych přece ráda kosti svoje v domácí zemi
složila. - Ale milostivá paní, já se pustila do povídání, jako bych na přástvě
tu byla; promiňte mé sprostnosti," doložila babička, dokončíc své vypravování,
a vstala ze židličky. "Tvé vypravování, stařenko, bylo mi velmi milé,
nevíš ani, jak ti jsem za ně povděčna," řekla kněžna, položíc ruku na babiččino
rámě. "Nyní ale pojď se mnou k snídaní, myslím, že i děti nabyly chuti k
jídlu." - To řkouc vyvedla babičku z kabinetu do salónu, kde byla přichystána
káva, čokoláda a rozličné lahůdky. - Komorník čekal na pokynutí; na rozkaz
kněžnin hned běžel pro komtesu a děti. - V malé chvíli se to přihnalo, komtesa
jako dítě s nimi dováděla. - "Dívejte se, babičko, co nám slečna Hortensie
dala!" volaly všechny najednou, ukazujíce rozličné drahé dárky. - "I považme,
co jsem na své nohy vstala, jsem to neviděla; jestlipak jste se ale pěkně
poděkovaly?" Děti přisvědčily. - "Copak ale bude říkat Mančinka, až to uvidí,
a Cilka a Václav?" - "Kdopak je ta Mančinka a Cilka a Václav?" ptala se
kněžna, ráda chtíc věděti všemu konec i začátek. - "To já ti povím, milá
kněžno, vím to od dětí," rychle řekla komtesa. "Mančinka je mlynářovic dcerka
a ta Cilka a Václav jsou děti jistého flašinetláře, a má ještě čtyry. Barunka
mi povídala, že jedí kočky, veverky a vrány, že nemají co jíst a žádného
oděvu a že se jich lidé štítí!" - "Proto snad, že jsou chudi?" ptala se
kněžna, "či že jedí kočky a veverky?" - "Proto," dosvědčila babička. - "Nu,
veverka není špatné jídlo, sama jsem jí okusila," mínila kněžna. - "Inu,
milostivá paní, ono je jinak jíst něco z pouhé rozkoše a jíst to z hladu.
- Flašinetlář je od Pánaboha obdařen zdravým žaludkem, děti samo sebou se
rozumí že mnoho spotřebujou, a to má všecko s tou muzikou vydělat. Kam by
se tedy dělo, není na sebe ani do sebe mnoho a v stavení jak na dlani!"
Mezi
řečí sedla kněžna ke stolu, Hortensie rozesadila děti okolo sebe a babička
musela také přisednout. Komtesa chtěla nalít jí kávy aneb čokolády, ale
babička se děkovala, řkouc, že nepije kávu ani to druhé. "A co snídáš?"
ptala se kněžna. - "Jsem odmalička naučena snídat polívku, nejvíc kyselo,
na to my v horách držíme. Kyselo a brambory k snídaní, k obědu brambory
a kyselo a k večeři jakbysmet; v neděli kousek ovesného chleba. To je strava
chudého lidu v Krkonošských horách celý rok, a děkujou Pánubohu, když o
to nouze není, ale bývá často, že se ani otrubů nenajedí. Více do kraje,
to už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelicos, také kousek
masa do roka; těm je už hej. Ale na panská jídla se nesmí sprostý člověk
navykat, to by brzy vepsí byl. Také by mu ty lahůdky málo síly dodaly." "To se mejlíš, stařenko, taková jídla jsou velmi silná, a kdyby ti lidé
mohli mít každý den kus masa a dobrého napití, myslím, že by jim to více
síly dodalo než všecka ta jídla, co za celý den snědí," řekla kněžna. - "No vidíme, člověk se vždy něčemu přiučí; jáť vždy myslila, že jsou ti velcí
páni jen proto tak bledi a mnohdy i suší, že jedí takové lahůdky, co nepřidá
žádné síly." - Kněžna se usmála, neříkala nic, ale podala babičce malý kalíšek
naplněný sladkým vínem řkouc: "Pí, stařenko, to žaludku tvému prospěje!"
- Babička pozdvihnouc kalíšek, pravila: "Na zdraví milostivé paní," a trochu
se napila; také přijmula kousek pečiva, aby hostinnost neurazila. "Co
je to v těch skořápkách, co paní kněžna jí?" ptal se Jan Hortensie pošeptmo.
- "To jsou mořská zvířátka a jmenují se ústřice," řekla komtesa hlasitě.
- "To by Cilka nejedla," mínil Jan. - "Rozličných je na světě krmí, rozličných
chutí, milý Jene," odpověděla slečna. Co se tak mluvilo, Barunka, sedící
vedle babičky, strkala jí něco do kapsáře a šeptala: "Schovejte to, babičko,
jsou to peníze; slečna mi je dala pro Kudrnovic děti, a já bych je třebas
mohla ztratit." - Paní kněžna ale zaslechla, co Barunka šeptala, oko její
s nevýslovnou radostí utkvělo na sličné tváři komtesy. - Babička nemohla
radost svoji přes srdce přenést; pohnutým hlasem pravila: "Pánbůh vám to,
milostslečno, zaplať." Slečna se zarděla a pohrozila Barunce prstem, která
se zase nad tím zarděla. "To bude radosti!" pravila babička; "teď se to
bude moci ošatit!" - "A přidáme něco k tomu, aby si i jinak pomohli," mínila
kněžna. - "Udělali byste dobrý skutek, milostivá paní, když byste těm lidem
pomohli, ne ale almužnou," řekla babička. - "A jak tedy?" - "Tak, aby měl
Kudrna po čas svého dobrého chování jistou práci, a to myslím, že by bylo
u něho stálé, neboť je člověk poctivý a přičinlivý. Zaplať Pánbůh za všecko,
ale almužna, milostivá paní, takovým lidem spomůže jen načas. Koupí se
to a to, někdy i nepotřebná věc, když jsou peníze v rukou, a když se to
sní a roztrhá, sedí zase na holičkách, podruhé přijít si netroufá. Ale když
má denně své jisté, tu mu je spomožíno, a milostivé paní též, když získá
pracovitého dělníka aneb věrného služebníka, a ještě k tomu udělá milostivá
paní dobrý skutek." - "Pravdu máš, stařenko, ale jakou službu mu dám, muzikantovi?"
- "I milostivá paní, to se snadno najde. Já vím, že by rád byl hlídačem
nebo poklasným. Když by tak po těch polích chodil, mohl by nosit flašinetl
s sebou; beztoho když jde po poli, hraje si cestou, aby prý se vyrážel.
Je to veselá kopa," doložila babička s usmáním. - "Tedy se o něho postaráme," řekla kněžna. - "Ty moje drahá, milá kněžno!" zvolala komtesa a vstala,
by políbila kněžně překrásnou ruku. - "Jen při dobrých lidech stojí andělé!"
pravila babička, pohleděvši na kněžnu a její schovanku. - Kněžna se odmlčela
chvilku, pak tiše povídala: "Že mi ji Bůh dal, za to mu nepřestanu děkovat," a hlasitěji doložila: "Takového přítele, který by mi vždy pravdu přímě
a upřímně řekl jako ty, stařenko, přála bych si mít." - "I milostivá paní,
když budete chtít, najdete ho. Přítele snadněj najde, než udrží." - "Ty
si myslíš, že bych si ho neuměla vážit?" - "Proč bych si to o milostivé
paní myslila, to se tak vůbec stává; někdy bývá upřímné pohovoření milé,
ale maně přijde vnehod, a je po přátelství." - "Máš zase pravdu. Ty ale
máš ode dneška právo přijít ke mně kdykoli a říci mi cokoli, vždy tě ráda
vyslechnu, a přijdeš-li s prosbou a bude-li mi jen poněkud možná, buď jista,
že ti ji vyplním." - Tak řekla kněžna, vstavši od snídaně. Babička chtěla
jí ruku políbit, ona ale shýbla se, políbila stařenku v líce, a ruku políbit
si od ní nedala. - Děti sebraly svoje krásné dárky, ale ani se jim od milé
komtesy nechtělo. "Přijďte také k nám, milostslečno," zvala babička berouc
jí Adelku z rukou. - "Přijď, přijď, slečno Hortensie!" prosily děti, "my
ti nasbíráme zase jahody." - "Přijdu jistě," usmála se slečna. - "Děkujeme
za všecko, milostivá paní, a buďte tu spánembohem!" loučila se babička.
- "Jdi sbohem!" pokynula kněžna a slečna šla s nimi přes práh.
Komorník
přicházeje sklízet se stolu, ohrnul nos a myslil si: "Divný to rozmar takové
dámy, bavit se se sprostou babou." Kněžna ale stála u okna a dívala se za
odcházejícími, dokud vidět bylo bílé šaty děvčat a bílou holubičku babiččinu
zelenem prokmitat. Odcházejíc pak do kabinetu šeptala si: "Šťastná to žena!"
Věra Schmiedtová, ©2001
top of the page