The Czech Language
Main page > Fiction, poems and other genres > Czech literature > Karel Čapek > Dánsko

Dánsko

I překročí člověk německou hranici a ubírá se dál po půdě jutské. Na první pohled to není ani tak nápadný rozdíl; na obou stranách hranic stejná rovina, jen tak tak zvlněná, aby se neřeklo, že je to ploché jako stůl; stejné černobílé krávy na té i oné straně, jenomže tam mají listonoši tmavo- modré kabáty a tady krásně červené; a tam vypadají přednostové stanic jako přednostové stanic, kdežto zde připomínají staré a vlídné lodní kapitány. Teprve lidé se svými vládami a všelikými řády vyrábějí na světě velké a ostré rozdíly. Proč nenašpulit úst a nepískat veselé písně, když tyto černobílé kravky se po nás mírně ohlížejí očima dánskýma?

Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny; zelené louky a zelené pastviny, kropenaté stády; temné chebzí s bílými koláči květů, modrooké dívky s mléčnou a plstnatou pletí, pomalí a rozšafní lidé; rovina, jak by ji pravítkem nakreslil - prý tady někde mají horu, kterou dokonce nazvali Himmelbjerg; jeden můj známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet; i řekli mu, že ji právě několikrát přejel. Ale to nevadí, zato tu člověk vidí hodně do šíra, a kdyby se postavil na špičky, viděl by třeba i moře. Co dělat, je to maličká země, i když si sečte všech svých pět set ostrovů; je to malý krajíc, ale zato tlustě pomazaný máslem. I budiž pochváleno požehnání stád, stodol a plných vemen, věžičky kostelů v korunách stromů a ramena větrníků, kolácející se v čerstvém větříku - jenže to už jsme po pěkném novém mostě přejeli Malý Belt a jsme na ostrově Fyen; kterýžto ostrov vypadá spiš jako zahrada než jako obyčejná země. Tož pravda, měl bych putovat touto mírnou cestou mezi vrbami, touto cestou mezi olšemi, touto cestou vedoucí k špičaté věžičce kostela na obzoru; ale jsme tu jen na přechodu, milá cesto, neboť naše pouť vede za půlnočním sluncem.

A tady nejsou žádné vesnice, jako u nás, ale jenom dvorce rozhozené po jednom na zelené pastvě; dvorce s červenými střechami; a od dvorce k dvorci jede na kole listonoš v červeném kabátku. Každý statek sedí sám pro sebe uprostřed svých zelených polí, a na západní straně, odkud vane vítr, je až po komín zachumlán v hustém stromoví;

každá louka je obehnána drátem, a na ní se pasou bělohříví, pomalí koně nebo hnědé krávy ve vyrovnané řádce; jsou totiž přivázány ke kolíkům, ale to není vidět, a proto se člověk diví, že jsou tady krávy tak dobře vychovány a pasou se v pravidelném a vzorném rozestupu. Nebo si všechny lehnou ve stejně vznešeném pohovu a přežvykují stejným tempem. Nebo je to stádo ovec, mezi nimiž není ovcí černých ani ovcí prašivých, nýbrž samé ovečky vyvolené, pasoucí se na pravici Stvořitele. Nebo se tu nehnutě a blaženě popásají keře černého bezu, kulaté vrboví a tučné, vypasené stromy, pokojně přežvykující vláhu země, vítr a stříbrné světlo dne. Samá boží pastvina. Nic než veliký boží grunt, na němž ani není vidět tu lidskou práci; tak dobře a čistě je udělána.

A vypadá to vlastně, jako by to bylo vyňato z obrovské krabice hraček a pěkně rozloženo po

hladké rovině: tu máte, děti, a hrajte si; tady jsou domečky a chlévce, tady hnědé kravky a tady koně bělohříví. Tady máte bílý kostelík, a já vám povím, proč má na věži třináct zubů: to je dvanáct apoštolů a nahoře sám Kristus Pán. A teď to rozsázejte po zelené pastvině do řádek a čtverců, aby to bylo hezké a plné napohled; sem dejte větrník a sem listonoše v červeném kabátku, sem kadeřavé stromy a tady postavte figurky dětí, jež vám mávají na pozdrav (pravda, musí tu být vláček); a teď řekněte, není-li to krásná hračka! Ba pravda, vždyť je tu Odense, městečko Andersenovo; proto jsou ty hračky oživeny, proto ty kravky mávnou oháňkou, koně zvednou krásné hlavy a

figurky lidí se pohnou z místa na místo, třebas jen mírně a bez hluku. To tedy je Fyen.

A že to je Fyen, musíme kolem přidat moře: hladké a jasné moře a na ně hračky lodí, bílé kosinky plachet a černé závoje parníčků; a protože to je hra, zasuneme náš vláček do lodi a pojedeme přes moře vlakem. Neříkal jsem, že to je hra? Vždyť na té lodi jsou samé děti, loď si to dýmá přes Velký Belt s nákladem děcek, modrookých, pihovatých, vrtících se a pištících špuntů, holčiček, zrzků a harantů, hemží se jich tu na palubě jako kuřat v posadě, bůhvíkam vezou tohle zboží; všichni rackové z celého Beltu se seběhli, aby se podívali na ten lidský potěr, a doprovázejí loď jako ohromný křičící a třepetavý prapor.

Ty rovné, nizoučké čáry na obzoru, to je Dánsko, to je Fyen za námi a Själand před námi a Sprogö a Agersö; člověk by nevěřil, že na té jemné čárce mohou žít lidé a krávy a koně. Tak vida, celé

Dánsko je uděláno z netto obzoru beze srážky, ale zato co mají toho nebe nad hlavou!

Själand, zelená pastvina krav, ovcí a koní; koukej, jaká pěkná krajina, samé krávy, samé krávy, jaká požehnaná kravina! Na mezích chebzí a janovec, na lukách olše a vrboví; a nad každým dvorcem košaté, těžké koruny stromů, mohutných jako chrámy. Vypadá to jako park, a je to továrna na máslo a vejce a prasata; člověk by spíš řekl, že ty krávy tu jsou jenom pro krásu a boží mír. Docela maličko lidí; když už někdo, tedy je to zahradník ve slaměném klobouku, nebo ještě spíše

bělohřívý valach, který se vážně a moudře podívá za běžícím vlakem a pokrčí rameny. Nač takový spěch! - Inu, podívat se na sever, valášku! - A co tam? - Dívat se a vědět, jak tam žijí lidé a koně a sobi. - Sobi? Co to je? - To jsou taková hovada, valáškur;, mají parohy a tahají saně jako ty. - Já přece netahám, člověče! - Viděls už tady koně tahounar? My se jenom paseme a občas hloubáme, až nám z toho zbělely hřívy.

Malý, sladký, čisťounký kraj; místo plotů mladé smrčky, jako když maminky vystřihaly do kredencí zoubky z papíru; krávy a zase krávy, stará městečka a nové dvorce, kostel a větrník - všechno rozloženo hezky daleko, aby to bylo napohled maličké jako hračky z krabice; pořád spíš Andersen nežli Kierkegaard. Ano, země blahobytu, země másla a mléka, země klidu a pohody. Ano, ale tak mně pověz, proč tady je prý největší procento sebevražd? A třeba proto, že toto je země pro spokojené a klidné lidi, ne? Sem by se snad nešťastný člověk ani nehodil; styděl by se za svůj žal tak, až by z toho zemřel.

A ještě něco: dánské lesy. Nejsou to vlastně lesy, ale háje; bukové háje a dubové chrámy, zástupy olší, kudrnaté remízky a druidská božiště prastarých stromů; háje milenců, háje k uctívání, ale ne ten veliký, hučící živel, kterému se říká les. Ve všem všudy krotká, milá a laskavá, mírná a decentní země; člověk by ani neřekl země, ale veliký a dobrý statek, na kterém si dal sám Stvořitel záležet, aby jej zvelebil a aby se na něm pěkně hospodařilo.

Bergen <<

top of the page

>> Cambridge a Oxford