The Czech Language Main page > Jokes and games > Diacritics > Pavel Eisner > Kde je nejchoulostivější

---

Kde je nejchoulostivější

Lechtivost a bolestivost není po celém těle stejná. Rána pěstí do zad nezabolí ani zdaleka tak, jako o nic prudší rána třebas do holenní kosti. A kromě toho má snad i každý člověk svá místa zvláště choulostivá.

Má je i každý jazyk, a to na ten způsob, že jazykový cit reaguje na některé deformativní změny jazykového ústrojenství s větší dávkou nelibosti než na deformace jiné. Zkoumal jsem po té stránce češtinu. Je to zkoumání subjektivní, ale myslím, že se jeho výsledky budou shodovat s vašimi zkušenostmi. Vycházím z předpokladu, že jde o cizince, který z nedostatečné znalosti komolí češtinu. I může ji komolit na kolikerý způsob.

Řekne třeba: Tady je pochován pes. Po stránce hláskosloví, tvarosloví, skladby je to bezvadná česká věta. Jenže ve smyslu, v němž jí cizinec užil, je nemožná. Je to frastický kalk podle německého Da liegt der Hund begraben, tato věta znamená v němčině: tu to máme, v tom to vězí, tady je to čertovo kopýtko. Čech ani neporozumí, co ten cizinec míní větou Tady je pochován pes. Snad z toho vznikne nedorozumění, ale jazykový cit se vůbec nerozehraje. To jen tehdy, známe-li smysl rčení německého. Ale ani pak nebude reakce jazykového citu nijak živá. Řekneme si, že se ten cizinec dopustil nemožného frastického kalku, a tím celá věc bude vyřízena.

Jinak bude, řekne-li cizinec: Dejte mi kilo mouka. Naše reakce na tuto větu bude již o něco živější, neboť cizincova chyba je útokem na naši pádovou soustavu, je to již nápadná deformace naší jazykové ústrojnosti. Řekne-li cizinka, jak jsem jednou slyšel na vlastní uši: Máry, jít na trh a koupit dvě kila dítě od kráva, přidá se k našemu nelibému doj mu z tolikerého jazykového poklesku ještě i smích. Uvědomíme si totiž ihned, že milá cizinka nemá v svém slovníku slova "tele, telecí", pročež se dala takořka cestami analytickými, uvažujíc, že to tele, na nějž si nemůže vzpomenout, je přece "dítě od kráva". Myslím, že v takových případech náš smích, tedy afekt nikterak nelibý, převáží naši nelibost. Kdyby však cizinec řekl: Já vám to budu ukázat - po našem zaklepání: Choďte dál! - nikterak se nezasmějeme, zato však bude náš nelibý dojem z těchto chyb velmi intensivní. Jde o slovesné vidy, a co do nich je každý Čech, nejvzdělanější i nejprostší, velmi citlivý.

Cizinec může také říci: Byl jsem tam od zarší do ršíjna. Věta je mluvnicky bezvadná, ale cizinec nedokonale vyslovil hlásku "ř". Naše záporná reakce bude, myslím, velmi intensivní, a to i tehdy, když dobře víme, že milé "ř" je pro cizince hláskou zoufale těžkou, že to je učiněný šibolet češtiny, jen si vzpomeňte na tu tragickou hláskoslovnou patálii ze Starého zákona.

A pak zbývá pro cizincovo chybování ještě možnost další. Jak vám bude, řekne-li cizinec: Včera pršélo, dnes búde krasne počásí - (s přízvukem na podtržených slabikách)? Věta je mluvnicky bezvadná, s tou zvláštností však, že cizinec jinak přizvukoval než my a že poněkud volně naložil s délkou samohlásek. Podle cizincova usuzování je ta jinak správná věta značný výkon, a to, co se snad s dokonale správnou češtinou nesrovnává, je pro jeho sluch i pojímání směšná lapálie. Opakuji otázku: jak bude při té větě vám? Myslím, že ze všech možností, jak komolit češtinu, způsobí právě tato možnost ve vašem nitru reakci nejhlubší, odpor opravdu živelný. A přec to jsou pro cizí sluch titěrné maličkosti, a mnohý Slovan, třebas už po léta s námi žijící, nemluví česky jinak, než asi takto.

I podává se z toho leccos pro naše rozpoznání, kde na těle češtiny jsou místa nejchoulostivější. Chyby pádové a mnohé vazebné jsou nám nápadné, ale smíříme se s nimi snadno, jakmile si uvědomíme, že mluvčí, který se jich dopouští, je cizinec. Chyby proti složitým zákonům o českých videch slovesných pociťujeme velmi trapně, třebaže uznáme, že je téměř nad lidskou možnost, aby cizinec vůbec kdy zvládl tuto pro Nečecha pekelnou partii českého zákonodárství jazykového. Velmi choulostiví jsme dále na každou nedokonalou výslovnost českých hlásek, i když jde o hlásku pro cizince nadmíru obtížnou. Ale nejživěji reagujeme na každou úchylku od samohláskové kvantity a na každý posun slovního přízvuku. A to přesto, že soudnost nám říká, jak velkou vzácností na světě jsou naše nepřizvu kované dlouhé samohlásky a že vzácností alespoň poměrnou je i hlavní přízvuk vždy jen na první slabice, a že se málokdy vyskytne cizinec, který by v těchto věcech nechyboval.

Vyznívá nám tedy diagnosa tak, že český vnitřní sluch a jazykový cit reaguje nejživěji, t. j. s největší nelibostí, na každou úchylku od toho, co je právě tak velkou zvláštností češtiny: dokonalá nezávislost přirozené slabičné délky (samohláskové kvantity) na slovním přízvuku (hlavním i vedlejším), tedy ten kontrapunkt přízvuku se samohláskovou délkou, který prostupuje veškerou češtinu. Tímto výsledkem svého pozorování dospíváme ke zjištění, že náš jazykový cit reaguje na poklesky proti zákonům slovesného vidu a - měrou ještě větší - na poklesky proti tomu kontrapunktu až k smíchu nelogicky, pokud by o citech rozhodovala soudnost, ale v jiném smyslu zas až ku podivu logicky.

Takto: reagujeme na jazykový poklesek s tím větší mírou nelibosti, čím intimnější zvláštnost našeho jazyka je pokleskem stírána a znásilňována. A jak u slovesného vidu, tak zejména u toho kontrapunktu běží opravdu o nejhlubší zvláštnosti a tajemství češtiny.

From the book "Chrám i tvrz"

Pavel Kveton, ©2001