The Czech Language Main page > Fiction, poems and other genres > Czech literature > Jan Neruda > Poems

---

Poems

Proto mně draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička.

A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přec bych ji v srdci svém
choval co obrázek.

A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
přec bych ji miloval
tu drahou matičku.

Vším jsem byl rád

Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si mnou zde jako míčem,
že hned mě hladil, hned mne šlehal bičem,
že ze mne ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvětě,
že padl jsem a vstal nastokrát -
já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát -
ba ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A k bídě zas mně osud sílu dal,
že vykročil jsem v život volným krokem,
a síla rostla každým dnem a rokem,
až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát -
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
hned pěkné dívky - přírody jak zvykem -
mne učinily svojím zahradníkem
a luzně prály: Služ nám, muži, služ;
nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe,
kvést věčně chce a přece musí zrát -
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde ti to velké milování,
smrt vyrvi dívku tvému celování,
ty žij a v prsou svých nos její hrob.
A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát -
já ledačím jsem byl v tom božím světě,
též kryptou musím býti rád.

Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
pěj jen, co sluší nešťastnému lidu,
stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
tvůj lid má hojit, tobě srdce drát -
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A dále řekl: Prostý voják buď!
Co přední stráž svůj v stálé pracné tísni,
nepřátel slina oko tvoje třísni,
a kámen zloby v tvoji bouchej hruď.
Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde bolem hněte,
tisíckrát raněn zmírej nastokrát -
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo -
nechť nový cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jakby od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát -
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád.

Jak lvové bijem o mříže

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

Romance o Karlu IV.

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!"
A pili - král však náhle prsknul -
"To že je víno? tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!"
a zlostně rukou mrsknul.

"Eh - vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve
vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!
Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!

Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

"Ba je to bída," děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? - Na mou víru,
Tys oslep, páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
A dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nazarmuť -
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý
praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, se už vpili!

"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná
zdá se -
však květe po svém, v osobité
kráse -
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"

Jen dál!

Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál -
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem kpředu - dál, jen dál!

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,
jak byl by z rukou božích vyšel dnes;
jenž dosud v prsou nese idól žasný,
byť byl i před věky již za něj kles!
Za volnost lidskou - v nás kdys rozekvětla! -
dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:
ta myšlenka, která nás ve hrob smetla,
zas k slávě vznese nás - jen dál, jen dál!

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny -
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá -
napněte lana - vzhůru plachty - dál!

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak!

Což růže neodvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stojí opodál,
den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje - jen dál, jen dál!

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,
nám po noci jak jiným vzchází den,
jsme jako jiní syny velké doby -
ta žádá však si celých mužů jen!
Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,
by truchlý rej náš plesem zas se zdál,
ty zlatá naděj, smavá troufalosti,
nes prapor náš, my s jásotem jdem dál!

My nevíme, co budoucnost nám chová -
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče -
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče
i v krvi železo - jen dál, jen dál!

Ach hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho plaňky, hřeb jsem svěrný v něm,
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas šťastna záhy bude Česká zem!
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých ždál -
to lidské moře nezná odpočinu,
Ty též ho neznej, stále měj se k činu,
dál, Národe náš drahý, věčně dál!

Věra Schmiedtová, ©2001