The Czech Language Main page > Fiction, poems and other genres > Czech literature > Jan Neruda > Kam s ním?

---

Kam s ním?

Byl čtenář už někdy ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí, aby vstával před devátou - no ale, náhoda.A když tedy náhoda ho vyvedla někdy z domu dřív, zajisté že sobě při známém svém bystrozraku povšimnul, že na ulici jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindy nevídáme. Jakož také při známé jeho duchaplnosti není pochyby, že o těch lidech a věcech, hlavně ale o těch věcech pak přemítal. Někde u domu stojí starý džbán. Ně- kde na pokraji chodníku sdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a cekají teď zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde? -

Nu dobře. Teď se mluví o choleře a o přípravách na ni - prosím čtenáře, aby mne nevyrušoval, aby se neptal, jak že to souvisí spolu - jen ať mne nechá klidně psát a psát, na konec přece jen uvidí zase, že nemluvím tak příliš hloupě.Tedy: mluví se o choleře. Co prý člověk má všecko dělat, aby jí zabránil. Především: čistota bytu je prý půl zdraví. Desinfekce vzduchu je prý také půl zdraví. Zdravé maso hovězí, telecí a vepřové je prý rovněž půl zdraví. Dobré plzeňské pivo je prý opět půl zdraví. Summa summarum: když se dá na všechny předpisy řádně pozor, je prý člověk v době cholery 2 1/2 krát zdravější, nežli je zapotřebí. Proč bych ale nedal na všechny předpisy úpěnlivě pozor, když jsou a) k mému zdraví, b) když plnění předpisů ouřadních člověka zároveň plní rozkoší nevýslovnou l?

Jakmile jsem si tedy na nejbližším nároží přečetl dotyčné magistrátní nařízení, přerušil jsem ihned procházku svoji a vrátil se domů. No - já myslím, čisto je tu dost.Podlaha a nářadí je pod stálým a pečlivým dozorem mé Anče. Knihy jsou sice jen pod dozorem mým vlastním, ale domnívám se, že trochu prachu jim ani neuškodí - vždy´ vypadají sice tak okázal, tak chlubně a hloupě l A ostatek - hm, ostatek už vlastně žádný není. Leda tedy lože - co pak by ale mohlo být ve světě čistějšího, nežli mládenecké lože l

Polštáře jako dvě labutě. Pokrývka jako plášť´ lilie. Poslamka jako sníh. Žíněnky jako buchtičky. Slamník - slamník -"Ančo l" "Račte?"

Kdy pak jsem si dal naposled přecpat svůj slam ni k"To já nevím - co jsem tady, - ne, - - už musí být samá řezanka. -"

Anča je u mne 6 let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let - marné vzpomínáním Koupil jsem ten slamník, vycpaný a prošitý, ještě za dob růžového svého mládí -"Ančo l" "Račte?" "Tadyhle máte 75 krejcarů - dojdete ihned k senaři pro tři otepě slámy - ihned, povídám l"

Anča letí. Anča přivlíkne tři otepě slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpáře švy, zamuchlá uvnitř slámou -"Ale - kam pak dáme tu slámu starou l?" Přece jen je rozum ženský bystřejší než náš.Na to bych byl nepřipad' ještě dlouho l Ano, vždy´ nežli cpeme na novo, musíme dřív vyndat slámu starou a - k a m s ni? Vyhodit ji okny, někomu na hlavu? "Kam pak se dává taková sláma stará?" "To já nevím l" "Hm," povídám najednou, "zde tumáte peníz, jenž je šesták. Jděte támhle do toho vysokého domu. Tam mají jámu na smetí - dejte domovníkovi ten peníz šesták a on vám do- volí, abyste do jámy vsypala slamník." Vždyť on rozum mužský také není zrovna k zahození!

Šla a přišla. Ze prý domovník nechce. Ze prý tam do jámy házejí služky také horký popel a sláma by se mohla vzchytit. A jáma by prý také byla brzy plna a sedlák si teď pro smetí nepřijede, až v zimě, teď prý má doma dost co dělat. "Tak co?" "Já nevím!" "Ale, ale!" volám po chvíli - mozek mužský je až obdivuhodně plodný! -"Zejtra je středa, obecní vůz přijede pro smetí Vezmete ten peníz šesták, dáte polovinu smetaři, který zvoní, polovinu kočímu a vysypou vám to sami na vůz." "Dobře, ale na čem pak račte dnes tedy spát? Slamník už nemohu dát do postele, je rozpárán, sláma by propadala skrz prkýnka -" "Arci - no ale - budu spát tedy na zemi! Rozložíme postranní, dlouhý ten polštář támhle z pohovky na zem, pěkně na něj usteleme - a budu spát jako kníže - to bude feš!"

Také jsem spal jako kníže. A hned ráno vynesla Anča slamník na chodbu přede dveře a čekali jsme. Zvoník přišel a já se honem vzložím z okna, abych byl procedury svědkem. Vůz přihrčel, Anča se vyhrnula se slamníkem před dům. "A kdyby mi dávali zlatku, já jim to na vůz nevezmu - já nesmím, mám zákaz!" zvolal kočí a prask' do koní.

Anča táhla slamník zase domů. "To je už hloupé!" povídám. "Je to hloupé," potvrzovala Anča. "Tak přece se k něčemu mějte - pro pána Boha - zeptejte se někde, co dělají lidé jiní."

Anča letí. Za hodinu zase přiletí. "Že prý nejlíp to spálit v kamnech." "lnu ovšem - že nás to nenapadlo! Tedy palte! A víte co, jděte se po domě trochu poptat, nebudou-li někde péct buchty a nepřejou-li si pořádně podpálit troubu? Nebo propláknout pec - rozumíte?"

Anča letí už zase. A pak vyřizuje, že prý nikde nebudou péct buchty a nikde že si nepřejou propláknout pec. Ona ale že už musí teď do trhu a hrát si s tím spalováním že prý nemůže také, až tedy večer. Že prý aby člověk pak pořád při tom seděl. - Nu dobře!

Nadešel večer a odbyla se večeře. Anča začla tahat slámu, dělat věchty a strkat je do pece. Já jsem si zasedl do pokoje k psacímu stolku a naslouchal, jak to z kuchyně do komínu pěkně táhne a hučí. Kouřil jsem spokojeně viržinku svoji - já tenhle hukot v komíně mám náramně rád!

Náhlý hřmot před domem. Lidské hlasy venku, zvonění pak na dům. Vyskočím a naslouchám do chodby, co že se děje. Ze prý od nás z komínu lítá oheň a lítá až na třetí střechu. "Pro pána Boha, Ančo - přestaňte pálit! Honem s tím slamníkem někam do pokoje a přijdou-li na nás, tvařte se, jakoby jste nevěděla ani muku. Jsou kamna rozpálena?" "l to to - od těch pár věchtů - studena jsou skoro!"

Nepřišli - zaplať´ pánbůh. Oheň přestal po střechách lítat a lidé na ulici se po nějaké hodince rozešli.

Bafal jsem mrzutě do stropu. A hodně mrzut ulehl jsem pak zase na zem. Ovšem následující jitro mne zase osvěžilo. Vyšel jsem si ihned ven, abych pátral. Ptal jsem se policejního strážníka. Ptal veřejného posluhy. Ptal všech svých paniček známých.

Strážník salutoval: "To já nevím." Posluha nadzdvihnul čepici: "Prosím, to nevím." Paničky řekly jedna jako druhá. "Ano, s takovými věcmi je to věc těžká!" "Holka, holka," povídám Anče zase doma, "to bude potíž! Ale co naplat, takhle to ne- necháme přece! Umíte kornouty dělat - ne? No, já vás naučím, pojďte!" A dělali jsme kornouty a nacpávali slamou. A když jich byla už tak hromádka pěkná, nacpal jsem si jich něco do kapes, šel zas na procházku a trousil kornouty. kudy jsem chodil. Téhož dne byl jsem na procházce ještě šestkrát. Následujícího dne pak dvanáctkrát.

Prováděl jsem to tak po čtyři dny, a pak se ukázalo, že jsme ze slamníku vyprázdnili zrovna jen malý cípek. A počítal jsem, že bych byl musel asi sedm měsíců takhle chodit.

Zajisté nepotřebuji říci, že jsem už stonal. Na nic jiného jsem už nemyslil. V hlavě jsem měl už jenom slámu a před očima také slámu. Támhle v tom koutě pokoje stály tři snopy, támhle v tom koutě nebohý můj slamník, a támhle zas z pohovky ten polštář dlouhý - kam - kam obrátit oči? A když jsem v noci ulehal na zem, klel jsem a huboval, že to bylo věru až hanba. Nespal jsem téměř, vstával jsem ráno už před slunce východem a utekl hned zas na procházku.

A při jedné té procházce se tedy stalo, že jsem sobě všimnul na ulici právě oněch džbánů, bandasek a pekáčů, jichž sobě bystrozraký čtenář všimnul ovšem hned na začátku tohoto článku.

S těmi džbány, bandaskami a pekáči se to má asi takhle: Každý Pražan smi mít nějaký džbán po případě bandasku a také pekáč - v tom není závady a na to není trestu. A ono se stane, že džbán na př. se rozbije - a teď to začne. Kam s ním? Vyhodíš-li jej na dvůr, přinutí tě domovník, abys si jej vzal hezky zase spátky. Vyhodíš-li jej na ulici, sebere tě strážník. Vyhodíš-li jej smetařovi na vůz, smetař ti jej shodí. Nevezme ho ani za nejlepší diškereci, má přísný zákaz. - Dobrá. Vezmeš tedy džbán v noci, vyjdeš na ulici a postavíš jej nepozorován - no kamkoli. A následujícího dne sebere jej smetař pěkně z ulice i bez diškerece a je dobře.

Projela mne myšlenka hanebná.Jak pak kdybychom tedy já a Anča chytili v noci slamník, donesli jej támhle za roh a slámu vysypali? Myšlenka rozhodně nepěkná, nepořádná - protizákonní - ale přiznám se: mně se líbila. Člověk se ach tak snadno stane špatným!

Arci - já mám malér. Najednou bůh ví odkud, bude tu stát patrola. Bude chtít, abych si slámu zase sebral. Já se budu bránit, spáchám naposled nějaký mluvený zločin, seberou mně, odvedou - pojednou bude po mé dosavadní bezouhonnosti občanské - ale to již je všechno jedno - já -"Milostpane - milostpane" - vrazila pojednou Anča do pokoje -" já už vím kam s tou slámou! Mlíkařka - ta, která tamhle s vozíkem stává - béře prý ji ráda, potře- buje stlaní doma pro chlív! Zítra jí to dáme!" "Je to ale jisté?".,Jisté!"

Co mám říci ještě dále? Spal jsem tu noc dobře. A následujícího jitra nesli jsme tedy já a Anča slamník k mlíkařce, když se byla Anča ovšem ještě dříve pozeptala, zdali dárek náš vskutku také přijme.

Byl to okamžik krásný! Když nám mlíkařka podávala prázdný pytel zase spátky byl jsem překonán dojmem, políbil jsem ji ruku, obejmul vřele její kobylu a kráčel pak se zaroseným zrakem domů.

A doma jsme chytli čerstvou slámu a cpali tedy znova. A když byl slamník zase plný, chytl jsem Anču, začal hvízdat"Na ty louce zelený: a točili jsme spolu kolem slamníku sousedskou, až se nám zatočila hlava.

To je ta celá historie, tak jak se stala a jak ji povídám. Je pěkná a časová, jsem s ni spokojen, končím. -

Věra Schmiedtová, ©2001