The Czech Language
Main page > Jokes and games > Diacritics > Pavel Eisner > Na pochodu k češtinám
Czech National Flag

Na pochodu k češtinám

Češtinu máme od prvopočátku, nyní však jsme na cestě k češtinám. Tím nemyslím, že by se nám spisovná čeština rozkládala v nářečí s aspiracemi spisovnými nebo jinak autonomními, po této stránce jsme lidé skromní a stačí nám fakt slovenštiny. Ale o to jde, že se spisovná čeština stále zřejměji vyhraňuje v češtinu kolikerou, na př. v češtinu vědeckou, češtinu essayistickou, češtinu lyrické poesie, češtinu poesie dramatické, češtinu slovesné tvorby výpravné atd., atd. A to do takových důsledků, že na př. pro každou větu češtiny jevištní platí naprosto jiné požadavky, pravidla, zákony, než na př. pro češtinu lyrikovu. Je to rozrůzňovací proces, který se neobejde bez krisí, polemik a bojů jednou skrytých, jindy na plné veřejnosti sváděných. Velký boj nového českého jazykozpytu a estetické vědy s brusiči a puristy točil se v poslední podstatě kolem otázky, má-li ve věcech spisovného jazyka platit lineál anebo rozrůzněná funkce, jinými slovy: má-li a může-li být spisovná čeština jen jediná, anebo má-li a musí-li jich být ně- kolik a mnoho. Nová česká věda v tomto boji zvítězila již proto, že v jejím táboře byla pravda nejen dnešní jazykové skutečnosti, ale i pravda dějinného vývoje.

Hledíme-li jen k češtině, jež nese literární vývoj našeho prvního po pravdě novodobého století, tedy století devatenáctého, staneme před rozhodujícím faktem, že oba nejvlastnější tvůrcové nového básnického jazyka, tedy Jungmann a Mácha, jsou převratníci s estetickým ideálem radikálně "nelidovým": oba směřují k poetické češtině, která má s obecnou češtinou pramálo společného. Nebyli ovšem sami, Antonín Marek na př., takový opak Jungmann. Jiný a opravdu neobyčejný jazykový převratník, M. Z. Polák, zaplatil svůj smělý tvůrčí čin ztroskotáním, zapomenutím v národě a špatnou pověstí v příručkách, alespoň až do své nedávné rehabilitace Janem Mukařovským.

Na počátku všeho byl tedy odboj proti jakékoli "obecné" češtině. Je také u Kollára, a to do krajnosti, a je u mnohých jiných. Neruda je ve věcech jazyka jakýsi genre mixte, jednou je velký tvůrce i jazykový, jindy stírá předěly mezi výlučným jazykem básnickým a češtinou normální, civilní, občanskou. O dalším vývoji rozhodli lumírovci. Jejich dějinný čin záleží v tom, že pro své nelidové obsahy stvořili novou, úplně svéprávnou a naprosto neobčanskou, "nenormální" mluvu básnickou. I mezi nimi je jeden genre mixte, Sládek, a genre mixte ve smyslu osudnějším než Neruda, totiž nikoli jazykový synthetik, který dovede, chce-li právě, postavit šedivý normál mluvy téměř občanské, téměř nedeformované do nejdráždivějšího protikladu k výlučným, tj. jedinečným obsahům svého nitra, nýbrž je to u Sládka jazyková dvojkolejnost, která jednou vede k projevové sou- stavě nadobro neobčanské, nelidové, po druhé k imitátorské recepci lidového výraziva i s lidovou formou. Výsledek: umělecké ztroskotání na této druhé koleji, osudný omyl kalendářový, doby Čelakovského byly dávno ty tam.

Ze čtyř hlavních lumírovců se jen jeden narodil v Praze, ale ať Ostředek, Louny nebo Zbiroh, všichni přišli ze středních Čech a ani jediný z "chaloupky", všichni v Praze žili, osnovali, tvořili, a byl-li jeden z nich často mimo Prahu, byly to většinou cesty po světě. Pražskost lumírovců není náhoda, jako není náhodou pražský křestní list Máchův, pražský křestní list Nerudův. A po stopách pražských lumírovců a nad ně jde výlučně pražská dekadence česká. Radikálnost jejího konstruktivismu také jazykového není doceněna podnes. V Praze šedivé, střízlivé, kondelíkovsky ploché a hmotařsky vegetativní vytvářeli tito poštovní úředníci a jiní pražští proletáři nejen své Paradis artifciels, ale i jazyk určený jen pro hrstku zasvěcenců,

svéprávnou jazykovou řeholi s téměř fanatickým odklonem od jakékoli "lidovosti". Není vinou českých dekadentů, že z nich nevzešel žádný Baudelaire a Mallarmé, ale zajisté je jejich zásluhou, že jejich slohotvorné úsilí povšechné i jazykové zanechalo v dalším vývoji nezahladitelné stopy, především v lyrice, essayistice, kritické próze. Upouštím od podrobností - na- jdete mnohou významnou v platné knize Jaroslava Podroužka o Breiském a české dekadenci. V našich souvislostech bych jen podotkl, že dekadenti, majíce v tom předchůdcem Zeyera, skvěle rozpoznali slohotvornou funkci cizomluvů, že věděli o netlumočitelnosti slov, že věděli, že lupanár není nevěstinec a kantiléna není nápěv.

Tedy: na začátku všeho velký deformátor Jungmann, velký deformátor Mácha (jeho próza!). Pak soustavní deformátoři lumírovští, z nichž Svato- pluk Čech, básník obestřený takovým nimbem národnictví, není po pravdě o nic menším deformátorem obecné češtiny než Vrchlický. U Zeyera, zdá se mi, vedla i sama cizí krev básníkova k některým zvláštnostem jeho básnické mluvy, totiž k deformacím slovosledným (na př. posice slovesa ve větě), jsou to - v ovzduší jeho díla - jazykové přínosy kladné, ač

nebudeme nikomu radit k nápodobě. Obecnou češtinu deformují pak i dekadenti, deformuje ji Růžena Svobodová, mladý Salda, Arne Novák, a právě ten - pozdějším vyznáním tradicionalista až do staromilectví -- vlastně po celý život. Zhruba lze říci, že z pera Arna Nováka nevyšla jediná věta "normální", tj. prostě sdělovací po rozumu češtiny občanské a "obecné". Odpoutání od obecné spisovné řehole, rozrůzňování češtiny na kolikerý jazyk se specifickou úkonností a proto i s rozlišenou výstavbou, neobešlo se bez násilností, nezdarů, přehmatů- rozkládají se velkou paletou od mnohého "mrtvého porodu" v dikci Jungmannově až k leckteré strojenosti u Růženy Svobodové, k některým jazykovým zjevům u mladšího Saldy, k pře- tíženému baroku a přívlastkovému abusu Arna Nováka. Je dnes laciným povyražením smát se té a oné větě Růženy Svobodové, tomu a onomu verši dekadentů. Kdo je trochu poučen, ví, že šlo o překotný proces zas jednou doháněcí, o věci jinde už dávno absolvované, totiž o novou jazykovou řeholi a nový jazykový sloh pro zcela nový sloh a ideál životní. neboť za každým usilováním o nové umění vězí společenský jev daleko obecnější,

totiž nastolení nových životních forem; a u nás, jak známo, šlo za lumírovců o opožděný nástup buržoasie, a po nich šlo o důsledky z tohoto velkého společenského faktu. Žádným heslem a manifestem nepropagované, téměř pudové usilování lumírovců o nový jazyk se zdařilo, zdařilo se - jak už bývá - této druhé falanze deformátorských rozrůzňovatelů jazyka dokonaleji než falanze první, jungmannovské, vznikla s další působností již ne- odčinitelnou opravdu svéprávná dikce poetická a literární,.nadobro ne- občanská a nelidová, a historický význam tohoto tvůrčího činu se nijak ne- menší tím, že pak bylo třeba korigovat některé výstřelky, a nemenší se ani faktem dalším: že literární tvorba podekadentní a postsymbolická synthetisuje tyto jazykové výboje s řeholí mluvy &quo;obecné"až hovorové, takže to zdánlivě vypadá, jako by tento jazykový konstruktivismus byl dnes více méně vystřídán estetickým ideálem jazykové "přirozenosti". Ale jako v umění, není ani v dějinách jazyka možné nějaké navrácení do původního stavu, a lidová "přirozenost" na př. Karla Čapka je ve skutečnosti slohovou kreací velmi umělou, velmi rafinovanou.

Již dávno tedy je čeština na pochodu k češtinám, z nichž každá znamená pronikavé odlišení od jazyka obecného. Je to vývoj nejen přirozený, ale i žádoucí, vývoj nezbytný, a neušel mu ještě žádný kulturní jazyk na světě. U nás ovšem je tento vývoj provázen některými nesnázemi a komplikacemi psychickými. Míním ty velmi hluboké, protože původové a proto i citové sklony k "lidovosti", tedy zas i k jazykové obecnosti všeplatné. Víc než mnohde jinde je u nás také estetické cítění spoluurčováno obsahem verše Chaloupky naše, buďte požehnány. Je to cítění historicky a původově pochopitelné. Víc než jinde krouží česká duše kolem ráje gruntů a doškových střech, tam je země zaslíbená, protože kolébka většiny, nevadí lidem, že právě tam není ani ráj jazykový, že grunt a došky jsou slova původem pracizí, při čemž slovo došky je skoro národní memento. co jiným je Dach, tedy střecha, změnilo se nám v došek, tedy v kryt primitivní a chudinský, po jakém toužit bylo by s hlediska národ ni)ho zvráceností a sebevraždou.

A nejvíc tomuto tajnému ideálu jazykového i životního chaloupkářství a chalupnictví přáli theoretičtí usměrňovatelé jazykového vývoje u nás. Pokud by záleželo na nich, zůstala by čeština opravdovou lingua rustica, ač sami nic takového vědomě nechtěli. Ale je jedním z průkazných rysů jejich habitu i praxe, že mívali takový horror ze všeho, co roste z velkoměsta. Ačkoli to byli filologové, nedbali příznačného faktu, že život sám si vynutil na češtině slovo velkoměsto, a zajisté proti českým zákonům o tvoření slov. Ukazujíce - právem - na jazykové krásy nářeční, domnívali se neprávem, že lze nějaké vyšší slovesné umění budovat jen a jen z "ducha a mluvy lidu",

to se nestalo dosud nikdy, ať šlo o Danta, Petrarcu, Shakespeara, Goetha, Byrona, Puškina, Máchu, Mickiewicze, Shelleye, Keatse, Leopardiho, kohokoli, z "lidu" v tomto smyslu nevzešlo ani žádné umění jiné, Palestrina, Bach, Mozart, Beethoven, Chopin, Smetana stejně málo jako velcí malíři, sochaři, stavitelé. Pokud zas jde o "lid", znali brusiči jen provincii, neviděli, že neméně velké a proudné zdroje jazykové tvořivosti vyvěrají z lidu městského, doslova z pražské dlažby. Musil přijít pracizí člověk, aby filologicky utřídil tvořivé bohatství českého argotu.

Argot ovšem nevede k žádné slohové kreaci spisovné - navlas jako nářečí - a může se s ní setkat jen úsekově a vnějškově (námět, prostředí knihy, její postavy). Ale příznačná je ta nepřízeň k mluvě lidu městského za sou- časné rozkochanosti v provincialismech rustikálních - příznačná pro veškerý vztah těchto jazykových instancí k rozrůstání češtiny na kolikero češtin. Zcela vespod zde vězí residua historická: novověké literatury slovanské vznikly v době, která nastolila romantický kult tvorby a mluvy lidové, odtud u Slovanů po drahnou dobu větší spjatost tvorby umělé s lidovou, odtud patrně ten náš brusičský podvědomý strach z tvorby duchem i jazykem nezávislé na "lidu". Nepřímo pak i obavy z toho rozrůstání češtiny na kolikerou svéprávnou soustavu výrazových prostředků. To rozrůstání nelze ovšem už zastavit. Jinde má již dávno každá slovesná kategorie své vlastní výrazivo, svou frastiku, svou slohovou estetiku: román provinciální a selský, román velkoměstský a kosmopolitický, poesie, essayistika, próza novinářská, próza vědecká, próza dramatická, próza řečnická, mluva společenská atd., atd. Je to nezbytné, neboť k čistému slohovému a slovesnému tvaru lze dospět jen dokonalým rozrůzněním jazykových prostředků. Sednout si, abychom nevynesli spaní, je velmi pěkné rčení venkovského lidu, cenný frastický idiotismus češtiny, ale kdo tím opentlí svou pražskou prózu, je barbar, jemuž by se mělo pero vyrazit z ruky. Všude jinde píší autoři neregionalističtí tak, že na jejich výrazivu opravdu nelze poznat, odkud je autor původem. Jen u nás obskakovali lidi, kteří v ne- moravském kontextu a v nepřímé, tedy ve vlastní autorské řeči udali nějakou tu desku místo prkna, robu místo vdané ženy, a co je takových krás ještě víc. Tak se ovšem čeština nerozrůzní, jenom zestrakamakatí. Ale rozrod češtiny na mnoho češtin nezastaví už nikdo.

From the book "Chrám i tvrz"

Věra Schmiedtová, ©2001


Nač je na světě <<top of the page>> Děvče v nejlepších letech