The Czech Language
Main page > Jokes and games > Diacritics > Pavel Eisner > Děvče v nejlepších letech
Czech National Flag

Děvče v nejlepších letech

Bílá hora měla vzápětí emigraci duchovní elity, jež bezděky šla posílit kulturu cizí, zchudnutí šlechty, zbídačení patriciátu, odrození šlechty a patriciátu, rustikalisaci a helotisaci národa. Za Přemyslovců vkročila čeština do cechu kulturních jazyků jako mladá hrdá kněžna, rostla pak do krásy větší a větší, teď začala klesat na úroveň pouhé lingua rustica. Literatura česky psaná zůstala - nehermeticky, ale důkladně - odříznuta od životních slohů, které připravovaly Evropu dnešní: barok, rokoko, empire, renaissance byla zmeškána již předtím pod tlakem ideologie husitské a bratrské. (obře vím, že je také česká literatura barokní, jsem zpraven o jejím

rozsahu, znám pokusy o její rehabilitaci, vážím si jí i těch pokusů, ale nebude snad nikdo ani ve snách srovnávat literární barok český se španělským, anglickým, francouzským, italským, německým.) Zatím co jiné jazyky byly mluvou vladařů, šlechty, státníků, diplomatů, mluvou velké společnosti, vlád, správy, geniů básnických a myslitelských, odstěhovala se čeština do selských chalup a řemeslnických jizeb.

Následky známe. Jsou dnes odčiněny, i je to všechno jen retrospektiva, a ta nikdy neuškodí. Podnes nejsou odčiněny jen následky pro českou prózu: krátká vývojová linie prózy novověké, nedostatek nosnější tradice, zde bude třeba ještě půlstoletí nerušené a intensivní práce. To však je věcí nikoli jazyka, nýbrž literárních tvůrců: čeština sama je zajisté dál, než její tvarové vtělení v české próze.

A když tedy je nám po všem tom horečném dohánění konečně již dovolena retrospektiva, můžeme si říci, že pohroma, jež češtinu postihla, měla i některé stránky dobré.

Kdekoli se v propracovanější formaci vyvine mluva společenská a mluva správní, dojde k úkazu, že se jazyk víc a víc zanáší floskulemi, že začne papírovatět. Náběhy k tomu byly za nerušeného společenského a povšechného vývoje i u nás - stačí trochu pozorněji číst společenské projevy a zejména úřední akta středověká i pozdější až do sesazení češtiny s trůnu jazyka správního: jaký ceremoniel floskularismu! Každá společenská a správní mluva tedy papírovatí. To znamená, že si libuje v jazykových parukách a šosatých kabátech, v opisech, formulkách, floskulích, frázích jednou pro- vždy ražených, matných, náznakových, bezkrevně rozplývavých. Přehustou jazykovou frekvencí se mluva omílá víc a víc, stírá se s ní a vyhání se z ní ještě i ten život, který zbyl pod parukou a šněrovačkou.

Tento osud češtinu nepostihl, a minul ji tím spíše, že ani v 19. století ne- byla jazykem legislativy, zatím co fakultativním jazykem administrativy začala být teprv pozdě, a i pak jen v rozsahu omezeném. Tak se stalo, že se v češtině nemohla rozplemenit sterá floskule a stylistická kudrlinka buď od přirozenosti nejapná anebo denním užíváním jak ropucha zprotivnělá, ale i zákeřná: užije-li jí člověk, stydí se za to, neužije-li, bude text působit dojmem podivně "holým", anebo to bude vypadat na nezdvořáctví, jindy z toho bude koukat i pokárání a trest. Trochu chránily češtinu i její při- rozené ctnosti, ale důkladněji ji ochránila její situace před krásami, jako na př. diensth#2flichst, hierorts, massgebenderseits, derzeitig, jetztzeitlich, oberstgerichtlich a před celými tucty valníků s dalšími takovými nádherami.

U Němců se z toho floskularismu vyvinul učiněný mor národní. Chlastali fráze, až se uchlastali. Stejně jako je posedla neřest stejnokroje - a Hitler byl demagog na svůj pekelnický způsob do písmene geniální už tím, že dal každému Němci touhu duše jeho, totiž nějaký ten Dienstkleidung -, nejinak nedovedli nakonec bez massgebenderseits ražené fráze už ani vraždit, ba ani krást. Příklad za miliony příkladů:

Ve Vojtěšské ulici na Novém městě pražském ukradli jakési stařence hokynářský kumbál. Etabloval se v něm kulturtr#ger, který prodával též lihoviny. Měl ve výkladci několik lahví, a o ty flaše se opíral velikánský nápis na kartonu křtaltovně vyvedený:

Ein Verkauf an Jugendliche findet nicht statt.

Což má prostinký smysl: Mladistvým osobám se neprodává. Ale je to

řečeno takto: Prodej mladistvím osobám se nekoná. Ten kořalečník se asi strašně cítil, když si to tak seštymoval, přísahal bych, že z těch slov měl důkladnější špičku než ti z jeho klientů, kterým se zřetelem k jejich životnímu věku prodej těch dobrot směl štatfindovat. Cítit by se mohl i kořalečník český, ale čeština by mu nedopomohla k tabulce, že se prodej nekoná.

(Dovolte, abych zas jednou odbočil. Ty protektorátní firemní štíty, tabulky, vývěsky a ostatní neřádstvo intimační by stály za tlustou knihu, i se všemi případy bezděčné velezrady, které se dopustili čeští lidé, překládajíce z jazyka kdysi Goethova, v těch letech však už jen Goebbelsova. Stůjž zde alespoň jeden skvost fortelné translatury. V Korunní č. 5 na Vinohradech se po celá léta skvěla na domě tabulka s tímto geniálním řešením přikázané dvojjazyčnosti: HUNDE- SANATORIUM PSŮ

A teď uzavřeme závorku a vrátíme se k věci.) Čeština neměla příležitost, aby zpapírovatěla, aby zanesla své řečiště pískem a bahnem floskulí, kudrlinek, frastických klišátek, cirátů, cetek už dávno ne blyštivých, zato však důkladně plechových. Myšlenku z řádně stavěné české věty netřeba luštit a páčit: zračí se v čiré hladině slov. Přitom však dnešní čeština není nikterak jazyk prostný: je způsobilá ke každému rozletu a schopna zmoci téměř každý odstín, téměř každé raffinement myšlenky. To je synthesa taková, že nemůže být nad ni žádoucnější.

Autor francouzský, anglický, německý musí svou dikci velmi pozorně, velmi citlivě organisovat podle hledisek polohové funkčnosti. Musí celou frastiku protřídit tak, aby pro danou skladbu, danou situaci, danou větu byla dosti neotřelá anebo třebas i zas dosti otřelá, nenápadná. Je to piplavá práce hodinářská, ale bez ní hrozí katastrofa. Rozumí se, že se mnoho z tohoto utřiďování výraziva vyřídí už v autorově podvědomí, ale nikoli práce celá - i v plném autorském vědomí musí být pořád na stole chemické vážky na vážení slov, vazeb, rčení.

Český autor má práci po těchto stránkách daleko snazší. K tomu je už třeba opravdového polena a špalku dubového, aby se český stylista dopustil nějaké papírovosti, nějaké konvenční šablony výrazové. Vím, že jsou takové případy a že jich je dokonce hodně, to však není argument proti mně, nýbrž jen argument pro svatou pravdu, že u nás je mnoho polen vybavených

plnicím perem anebo psacím strojem.

Pro českého autora není omluvy, není pardonu, nepíše-li živě, svěže, nově. Kdežto autoři leckterého jiného národa musí se svou mateřštinou hezky opatrně, protože to je kráska velmi zkušená, s pohnutou minulostí a absolvovanými milenci z rodu polobohů, ale také i z rodu dokonalých nepolobohů, uchází se český autor o přízeň mladice v nejlepších letech, panny zrovna dozrálé na vdavky. Uteče-li mu přesto hned ve svatební noci, je pan autor mrzák.

Neboť mohu jen opakovat a přísahou stvrdit, že čeština je svěžest panen- ská, že to je v svém dnešním stadiu jazyk mladistvě pružný v lýtkách i bocích, jazyk plavný a nezbytnělý. Proto ostatně snáší u některých víc než pochybných stylistů barokisaci výrazu a adjektivitis, jaké by v jiném jazyce způsobovaly u čtenáře zvracení. Každá kloudně pověděná kloudná myšlenka působí v české stylisaci krásným světelným dojmem jako zašlehnutí blesku- ano, jak zašlehnutí blesku. Takovým dojmem působí klasická latina,

působívají dokonalí stylisté francouzští, z anglických jen velcí mistři, z Němců - alespoň na mne - téměř jen Friedrich Nietzsche a někdy myslitelská próza Goethova, Lichtenberg, Karl Kraus a Franz Kafka.

Čeština má všechny předpoklady, aby se stala dokonalým jazykem pro myslitele, že je jazykem jako stvořeným pro ethiky, to již dokázala. Ale jazyk nadaný logickou čirostí a prostý kouře, dýmu, mlžných pásem bude potenciálně vždy také jazykem velké prózy výpravné. Vzpomeňte si na latinu franštinu, angličtinu. Proto je ta panna v nejlepších letech děvčetem s velkou budoucností.

From the book "Chrám i tvrz"

Věra Schmiedtová, ©2001


Na pochodu k češtinám <<top of the page